Blížící se senátní volby částečně otevřeli problematický bod, který může mít negativní dopad na českou politickou kulturu. To je “přebíhání” politiků a političek mezi politickými institucemi.

To se projevilo už při evropských volbách. Díky nim Sněmovna přišla o čtveřici poslanců. Do třetiny Senátu, která se obměňuje v září, nyní kandiduje dokonce 11 současných poslanců, nejvíce za ANO a STAN. Nejedná se ovšem o nový fenomén. Od roku 2018 se o to samé pokusilo shodně 11 poslanců. Drtivá většina z nich ale neúspěšně.** Bude se konat v září velký exodus do Senátu?** A jaké možné dopady by to mělo na Poslaneckou sněmovnu a celý demokratický systém?

Ačkoliv historická zkušenost naznačuje, že úspěch ve volbách do Senátu garantuje spíše předchozí působení v regionální politice - Senát je plný bývalých starostů a krajských zastupitelů - řada poslanců a poslankyň z letošní kohorty má reálnou šanci se do Senátu dostat.

Co poslance vyhání z poslaneckých lavic do těch senátních? Řada poslaneckých kandidátů či kandidátek uvádí, že hlavní motivací je především možnost být více provázaní se svým regionem a prosazovat jeho specifické zájmy. Zmiňují také, že v Senátu mají paradoxně větší šanci se podílet na legislativě, která je ve Sněmovně v tomto volebním období zmrazená obstrukcemi a velkým množstvím mimořádných schůzí. Opoziční reprezentanti pak dodávají, že chtějí balancovat převahu zástupců vládních stran, kteří mají v Senátu většinu.

Ačkoliv se takové motivace kandidátů mohou zdát legitimní, podle politologa Lukáše Valeše ze Západočeské univerzity může být motivace u některých kandidátů i pragmatičtější a to fakt, že v Senátu je prostě méně práce za stejné peníze.

Ať už je motivace poslanců jakákoliv, jejich případný úspěch a hromadný exodus do Senátu může výrazně ovlivnit situaci ve Sněmovně do konce volebního období. Prvním z možných dopadů je otázka legitimity Sněmovny, pokud by v ní sedělo výrazné procento nezvolených náhradníků. Ačkoliv se s rolí náhradníků ve Sněmovně počítá a počítá s ní i jednací řád, její využití je věc jiná. Je namístě se ptát, jestli by nemělo být využití institutu náhradníků, jejichž legitimita jakožto nevolených zástupců je výrazně slabší, spíše výjimkou než hromadně využívaným nástrojem.

Druhým možným problém je překreslení mocenské a ideové mapy Sněmovny, kdy současné zástupce mohou nahradit kandidáti s jiným ideologickým pohledem na svět a jinými vztahy v rámci vlastní strany, s vládními partnery či opozicí. Příkladem budiž např. potenciální odchod poslankyně Marie Jílkové, která zastupuje liberálnější křídlo lidoveckých poslanců. Jílková se například aktivně podílela na redefinici znásilnění nebo jako jedna z mála lidovců podporuje stejnopohlavní svazky.

Za třetí bychom se měli ptát, jestli je oprávněné, že desítky poslanců systematicky využívají klíčové legislativní pozice jako dlouhodobé volební kampaně pro osobní politický postup. Také bychom se měli bavit o tom, jaké důsledky tato praxe přináší nyní i do budoucna a zda není odůvodněné požadovat od poslanců a poslankyň, aby dokončili své sněmovní mandáty.

Zatím se poslancům při exodu do Senátu příliš nedařilo a téma tak nebylo úplně palčivé. Předpovídaný potenciální úspěch současných kandidátů ovšem důležitost tématu “přebíhání” zvýrazňuje. A to zejména kvůli tomu, jaký vliv na další polarizaci současné Sněmovny a její celkovou legitimitu by taková obměna mohla mít.