Jak zaniká demokracie? Plíživě, pomalu, postupným ukrajováním svobod. Jde o nenápadný proces, který je nutné zastavit už v zárodku. Dokud není příliš pozdě. Jak včas poznat ty, kteří demokracii oslabují a přepisují pravidla ve svůj prospěch?

Politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své knize Jak umírá demokracie identifikovali čtyři znaky politiků, kteří představují hrozbu pro demokracii. Své myšlenky ukazují na příkladu Spojených států, Polska nebo Maďarska, společné znaky ale najdeme i u řady českých politiků a političek. Před čím se mít na pozoru?

Odmítání demokratických pravidel hry

Prvním znakem je zpochybňování samotných základů demokracie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ často i samotných výsledků voleb. Právě to udělal Donald Trump, když v roce 2020 po prohrané prezidentské volbě mluvil o zmanipulovaných volbách. Následná vlna konspiračních teorií, kterou vedle Trumpa podpořila řada dalších politiků, skončila útokem na Kapitol.

Události v USA jsou varováním i pro nás. Je třeba včas rozpoznat a odsoudit jakékoliv pokusy výsledky voleb podrývat a zpochybňovat. V českém kontextu se v podobném duchu vyjadřovala poslankyně Alena Schillerová, když tvrdila, že „hlavní starostí této vlády je vymyslet způsob, jak ukrást volby.“

Dalším častým projevem je volání po zrušení demokratických institucí či jejich zásadní přestavbě mimo ústavní rámec. V této souvislosti jsou nebezpečné hlavně plány politiků z SPD a Stačilo!, kteří požadují zrušení Senátu. Jako „zbytečnost“ označoval horní komoru i Andrej Babiš. Podle ústavních právníků ale Senát hraje nezastupitelnou roli. Je důležitou pojistkou demokracie, která může stát v cestě případným nebezpečným ústavním změnám.

Zpochybňování legitimity politických oponentů

Další oblíbenou strategií autoritářů je označování politických oponentů za nepřátele státu a národa. Mezi časté nálepky patří třeba „zrádci“, „agenti jiného státu“ nebo „zkorumpované elity“. Jde o způsob, jak znevěrohodnit názorové odpůrce, dehumanizovat opozici, polarizovat společnost, a v nejhorším případě i otevřít cestu k násilnému potlačování odpůrců.

Politici SPD a Stačilo! běžně označují vládní politiky jako „loutky Bruselu“ a snaží se ve voličích vytvářet pocit, že tyto strany jednají proti zájmům Česka. Babiš se stejnou logikou vytváří dojem, že bojuje proti zkorumpovanému systému a elitám. Dělá to ale z pozice jednoho z nejbohatších lidí v Česku, který sám ze systému profituje.

Tolerování nebo podpora násilí

Jedním z nejnebezpečnějších signálů úpadku demokracie je legitimizace politického násilí. To může mít často nenápadné podoby, třeba omlouvání násilí jako „pochopitelné reakce“ nebo může jít i o přímé vyhrožování. Dalším závažným projevem je spolupráce s ozbrojenými skupinami nebo extremisty.

Příklady toho najdeme i v Česku. Filip Turek vyzval své příznivce k násilí proti novináři Deníku N Vojtěchu Dobešovi. Předseda hnutí Stačilo! Daniel Sterzik zase vyhrožoval občanům České republiky, kteří podpořili sbírku Dárek pro Putina. Alarmující je v tomto kontextu i prohlášení jeho spolustraníka Michala Klusáčka, který řekl, že pokud někdo volby hnutí Stačilo! „ukradne“, nastal čas pro „čtvrtý odboj“. Jeho výrok budí obavy i proto, že Klusáček pořádal výcvikový tábor s paramilitární organizací Národní domobrana, kde učil lidi, jak zacházet se střelnými zbraněmi.

Omezování občanských svobod

Posledním znakem je snaha o koncentraci moci skrze omezování občanských svobod. Cílem je odstranit politické protivníky nejen z volebního boje, ale i ze společnosti. Patří sem útoky na nezávislost soudů nebo zasahování do jejich činnosti či snaha ovlivňovat nebo ovládat veřejnoprávní média. Typické jsou také pokusy omezovat činnost neziskových organizací. Cílem je vytvořit mocenskou nerovnost, a znemožňit tak opozici zvítězit ve férové demokratické soutěži.

SPD, Stačilo! i část ANO pravidelně útočí na Českou televizi a volají po jejím zrušení nebo drastické reformě. Babiš se netají svým plánem na zrušení koncesionářských poplatků, což by vedlo k faktickému zestátnění veřejnoprávních médií. SPD navíc dlouhodobě útočí na občanský sektor a volá po zrušení financování „politických neziskovek“.

Nenechme si ji vzít!

Česká demokracie zatím funguje. Ale mnohé signály ukazují, že někteří přestávají hrát podle pravidel nebo tato pravidla přímo zpochybňují. Kniha Jak umírá demokracie připomíná, že cesta k nesvobodě často nezačíná pučem, ale slovy. Demokracie se nezhroutí výbuchem, ale rozpadá se v tichu, když si přestaneme všímat varovných signálů. V okamžiku, kdy se rezignovaně smíříme s překračováním pravidel, když začneme brát svobodu jako samozřejmost.

Tato varování se nás týkají čím dál víc. Vidíme politiky, kteří zpochybňují volby, útočí na svobodná média, delegitimizují své protivníky a koketují s násilím. Je na každém z nás, zda budeme jen mlčky přihlížet, nebo jestli dáme najevo, že si demokracii vzít nenecháme. Nejjednodušší a zároveň nejdůležitější krok? Jít k volbám. Dát hlas těm, kteří ctí demokracii a její pravidla. Demokracie totiž není samozřejmost, ale volba.